V pondělí jsem vstávala před půl šestou a jela jsem do práce. Cesta byla v pohodě. Do práce jsem dojela už před sedmou. Byla jsem upřímně trochu zmatená. Nové pracoviště, noví lidé. No, nějak jsem to zvládla. Zařídila jsem všechno, co jsem potřebovala. Domů jsem přijela kolem jedné hodiny. Byla jsem nějaká moc unavená. Na procházku jsem nešla. Po večeři jsem ale šla na zkoušku zpěvu. Bylo to skvělé. Dostala jsem i úkoly.
V úterý opět brzké vstávání. Prvně o půl jedné, kdy odjížděli naši na dovolenou. Cesta do práce byla také v pohodě. V práci jsem opět byla krátce po sedmé hodině. A začala jsem se zařizovat. Společně s kolegyní měli s dětmi tři hodiny. Většinu času jsem lítala po škole a zařizovala.
Po práci jsem měla ve škole oběd a pak jsem jela domů. Cestou jsem se zastavila v elektru, abych si konečně koupila nová sluchátka do autobusu. Koupila jsem si stejnou značku sluchátek, jakou mám doma u počítače. Jen jiný typ. Jsou trochu menší, ale hrají skvěle.
Po příjezdu domů jsem si zastřílela z luku. Deset sérií a jednou jsem si dala desítku. Celkem 61 procent.
Doma jsem se vrhla na plnění sborového úkolu. Mezi první a druhou písničkou jsem si dala kafe a buchtu a na terase jsem si četla. Po chvíli přišel kocour a nechal se drbat. Večer jsem se koukla na počasí a u večeře jsem koukala na film. U toho jsem luštila křížovky a osmisměrky.
Do noci jsem četla.
Ve středu se vstávalo poněkud lépe. Asi proto, že jsem šla dřív spát. Jen mi ujel autobus. Naštěstí jel za deset minut další a i tak jsem měla dost velkou časovou rezervu. V buse jsem jela s kolegou z práce, jen o mě nevěděl. Ale pak v šalině jsme kecali.
Když jsem jela autobusem, seděla jsem na čtyřce a ke mně si sedli čtyři kluci. Pousmála jsem se nad jednou svou myšlenkou. Kdybych byla mladší, tak bych si tu společnost i užívala a třeba se s nimi zakecala. Ale mám svůj věk, i když na to nevypadám.
Cestu jsem přežila. V práci to bylo taky na pohodu. I když už se začínají projevovat. Někteří. A chtěli, abych jim vyprávěla. Dokonce mě jedna žačka objala. Krásný pocit.
Cesta domů byla nějaká rychlá. Stihla jsem autobus o čtvrt na jednu a v jednu už jsem byla doma. Musela jsem volat na Hypoteční banku ohledně hypotéky, kterou nemám a nechci. Zajímavé. Naštěstí se to snad vyřídilo.
Taky jsem si zastřílela z luku. Stejně jako v úterý. Dala jsem si dvanáct sérií po deseti střelách a z toho jednou jsem trefila pokaždé. Po přepočtu na procenta to bylo 62,5%. To jde, ne?
Pak jsem si zašla do drogerie pro kapesníky do práce a do papírnictví. Cestou domů jsem se stavila v kostele. Pěkně jsem se prošla. Doma jsem si uvařila brambory, osmažila cibulku, vytáhla z mrazáku plátek uzeného a udělala si kafe. S kafem, zmrzlinou a zaklínačem jsem si sedla na terasu. Zaklínače jsem úspěšně dočetla. Teď budu muset měsíc počkat na ten nový díl. Už dávno je objednaný.
Ve čtvrtek opět těžké vstávání. Ani nevím proč. Do práce jsem dojela včas. V práci to bylo super. Děti moc nezlobily, teda aspoň ne mě. Jen jsou stále ukecané. Dvě hodiny jsme společně strávili na hřišti. Cesta domů byla taky v pohodě. Zastavila jsem se ještě v pekárně a pak jsem si doma opět zastřílela. Desítky jsem si vystřílela dva dny předtím. Tentokrát jsem nejvyšší počet měla osm. V krabici nebo o krabici se otřelo 71 šípů ze 140, což je 50,7%. Málo.
Odpoledne jsem si uvařila kafe a dala si k tomu chleba s nutelou. A rovnou dva krajíčky.
Ve tři jsem šla zkoušet nějaké skladby do kostela. Večer jsem šla do šermu. Domlouval se program na historky v Kounicích. Měřila jsem čas. Pak už jen blbli a já se dívala.
V pátek ráno opět práce. Cesta byla v pohodě. V práci to taky bylo dobrý. Po vyučování jsem si vyplnila papíry a frčela domů. Cestou jsem telefonovala s kolegyní z bývalé práce. Probraly jsme snad všechno.
Doma jsem si opět zastřílela z luku. Procentuálně jsem pohoršila a o hodně. Ze 140 střel skončilo v krabici jen 62, což je 44,3%. Následně jsem se vrhla na pečení. Upekla jsem perník a šla na mši svatou. A taky ke zpovědi. Už je zase měsíc pryč. Při mši jsem zpívala. Po mši byla krátká adorace a pak úklid. Já se vrtala s kytkama. Dopadlo to celkem dobře. Domů jsem přišla až těsně před sedmou a totálně zmrzlá. Koukla jsem na počasí, vytáhla ze skříně tuniky a kalhoty, taky kapuci. Tuniky jsem musela vyžehlit, ale až po večeři. Když už jsem žehlila, tak jsem vyžehlila i prádlo, co jsem našla v koši na žehlení. Naštěstí to bylo jen pět kousků, tak to bylo rychlé. Do noci jsem četla.
V sobotu jsem vstávala na mši svatou. Zpívala jsem. Po mši jsem spěchala domů vařit oběd. Všechno jsem krásně stihla. Po obědě jsem zalehla do postele a usnula. Brácha mě pak kolem půl druhé budil, že se musím chystat na historky do Kounic. Cestou jsem zjistila, že nemám svačinu, tak jsem ve vikingském šla do Tesca. Chvíli jsem si připadala divně, ale pak jsem si zvykla.
Historky byly krásné. S lodí jelo asi dvanáct plaveb. Já se mezitím prošla po náměstí k Rosa Coeli a k hradu. Tam jsem se zdržela asi nejvíc. Cestou jsem potkala bývalou kolegyni a pak i současnou.
Na hradě byli koně, tak proto jsem se tam zdržela. Jen jsem se dívala. Pak jsem se prošla i středověkým táborem. Viděl mě tam jeden středověce oděný muž a radoval se, že není sám v ovínkách. Tak jsem mu řekla, že u řeky je v ovínkách víc lidí a že jezdí na lodi. Zajímavá interakce.
Historky byly pěkné. Naše skupina měla i vystoupení, ale to jsem neviděla, protože jsem hlídala v táboře. Ani bych se vystoupení nemohla účastnit. Netroufám si. Zatím. Musím o to víc posilovat. Doma jsem se vykoupala, potřebovala jsem se trochu zahřát. Večer u řeky už byla zima. A do noci jsem četla.
V neděli jsem vstávala na mši svatou. Nezpívala jsem, měla jsem ale krásný pocit z proměňování, kdy na pozdviženou hostii svítilo slunce.
Po mši jsem spěchala vařit. Brácha okrájel brambory, já je dala vařit, vytáhla z mrazáku polívku a z ledničky kuřecí stehna. Stehna šla do trouby, polívka do hrnce se zeleninou a vše se vařilo a peklo. Oběd jsem dodělala asi o půl dvanácté.
Po obědě jsem šla na procházku. Krátkou. Jen po naučné kolem řeky. Zakončila jsem ji na adoraci v kostele. Foťák jsem měla, ale moc jsem nefotila. Udělala jsem si jen jednu tradiční fotku.
Pohled od lávky k Psí studánce.
Doma jsem si dala kafe ve společnosti kocoura na terase. A chtěla jsem psát, ale pero nějak nechtělo spolupracovat. Nakonec se ho podařilo ke spolupráci dokopat. Ale až doma na stole. Tak jsem psala až u počítače. Trochu. Pár vět. Moc jsem se neposunula. Jedním z faktorů nespolupráce byla prázdná bombička. Dalším faktorem asi to, že jsem od 18. srpna nepsala. Oba faktory byly ve finále odstraněny.
Večer jsem luštila křížovky a poslouchala hudbu. Hlavně u večeře.
A to bude pro tento první zářijový týden asi všechno. Zítra do práce. Svým způsobem se i těším. Na kolegyně, děti. Uvidíme, jak to bude všechno probíhat. Krásný další týden roku 2025. Uvědomujete si, že za chvíli už je konec roku? Zase?!?! Trochu mě to děsí, ale naštěstí ne moc.
Vaše Vanimaré
P.S.: Nezapomeňte sledovat zatmění měsíce.
V.
Žádné komentáře:
Okomentovat