Uteklo to jako voda v řece. Další silvestr je tady. Už počítáme poslední hodiny. Před rokem byl tento rok nový. Teď už je starý a pomalu končí.
V lednu jsem spokojeně pracovala a pajdala. Hned ze začátku jsem se dozvěděla ortel. Operace. Do té doby jsem se snažila si užívat všechny volné chvíle, chodila jsem do přírody. Přijde mi to jako včera, co jsem nastupovala do nemocnice. Nejhorší na tom bylo, že to bylo před pololetím a jarními prázdninami. Už jsem měla objednané a zaplacené lázně v Jeseníku. Musela jsem to zrušit.
Do nemocnice jsem nastoupila posledního ledna. Prvního února jsem byla operovaná a druhého jsem jela domů s berličkami. Jarní prázdniny jsem strávila u přítele na gauči.
Pak rok plynul dál. Spokojeně jsem chodila do práce, zvládala jsem to i s berlemi.
Březen jednotvárně uplynul. Na přelomu března a dubna jsem pěkně prožila Velikonoce. Duben svým způsobem taky, teda do 20. dubna. Bylo to přesně pět měsíců od úrazu. A letěla jsem k zemi znovu. Na svahu u řeky při spouštění Ronji na řeku mi podjela noha a já se válela na zemi s šíleno bolestí v koleni. Ujal se mě tam viking traumatolog. Brácha mě pak vezl na pohotovost. Samozřejmě nic na rentgenu nezjistili. V týdnu jsem musela zrušit rehabilitace a koncem týdne jsem jela na svým doktorem.
V dubnu a květnu jsem léčila taky boreliózu. Neměla jsem z toho radost, protože mi otekly ruce. Ani hrát na housle jsem nemohla, jak to bolelo. Obávala jsem se taky, aby mi neposunuli v nemocnici plánovanou druhou operaci. To se naštěstí nestalo. V květnu jsem se dozvěděla termín druhé operace. Do začátku června jsem musela všechno vyřešit v práci.
Pátého června jsem nastoupila do nemocnice podruhé na složitější operaci. Tentokrát jsem měla i návštěvy. Přišla za mnou kolegyně z práce, taťka a přítel. Ten byl u mě každý den. Je pravda, že v operační den jsem většinu času prospala. Po čtyřech dnech mě pustili s ortézou domů. Nechala jsem se vést na vozíku a byla to sranda. Nedalo se to řídit.
Do konce školního roku jsem až na vycházky byla doma. Vysvědčení jsem svým dětem ale předala. Loučila jsem se s nimi. A bylo to smutné a krásné. Snad jsem je povzbudila.
V červenci jsem nikam moc nemohla. Jen jsem vycestovala na pět dní do Polska do Wroclavi. Propajdala jsem ji celou o berlích. Na pouť jsem se nechala odvézt autem. V polovině července jsem začala pravidelně rehabilitovat. A šlo to pomalu. Po dvou letech jsem se podívala do Olomouce. Pak jsem skončila opět na pohotovosti. Se zažíváním. Projela jsem se sanitkou a vezl mě jeden známý, co ukazoval sanitku dětem ve škole.
V srpnu jsem v rehabilitacích pokračovala. Koncem srpna jsem vyjela do Želivi na letní školu liturgiky. Stále o berlích. Byl to pro mě nejkrásnější týden. Modlitby, rozhovory, přednášky, rozjímání a příroda. A pomoc od lidí, kteří ač z Prahy, mě vezli skoro až před dům. Lidé s velkým srdcem.
Pak už mi začala práce. Chystala jsem se na prvňáky. Naštěstí jsem měla zdatnou pomocnici, co šplhala po těch výškách a věšela plakáty.
Září částečně propršelo, že se musely odložit slavnosti. Jen o týden. Šla jsem v průvodu. Ve stejný den byl taky poslední koncert sboru.
Konečně jsem se taky dokopala k tomu, abych po půl roce splnila Psací návyk za 21 dnů. Opravdu poctivě jsem každý den psala nejen otázky, výzvy a rozcvičky, ale také Ari.
A v říjnu to začalo. Doktoři, doktoři a doktoři. Samozřejmě celou dobu rehabilitace a prvňáci, které jsem nějak nedávala.
Týden před podzimními prázdninami jsem měla hromadu doktorů. Předtím ještě pár pohovorů s kolegy a rodiči. A po podzimních prázdninách jsem se do práce už nevrátila. Skončila jsem na neschopence. Vlastně na ní jsem ještě dneska.
Listopad utekl taky. V půlce jsem žádala o lázně a překvapivě to vyšlo. Od 27. listopadu jsem se toulala v okolí Lednice. Další krásné dny to byly. Procedury, procházky, posezení, povídání. Nabila jsem se tam neskutečnou energií.
Většinu prosince jsem taky strávila v lázních a nechtělo se mi domů. Loučení bylo těžké. Vánoce i konec roku uplynul velice rychle. Četba, cvičení, každodenní procházka, chvíle strávené s těmi nejbližšími.
Ke konci roku jsem se zapsala do Zimního psacího návyku. Do konce roku byly čtyři týdny. Poctivě jsem se snažila je plnit a některé komentáře od ostatních účastníků mě parádně nakoply. Měla jsem ze svého psaní radost.
Za rok jsem vyfotila hromadu fotek, ušla přes dva tisíce dvě stě kilometrů a přečetla 92 knih. Z toho tři dvakrát.
Celý rok byl rychlý a zajímavý. Uvidíme, jaký bude ten další s číslem 2025.
Takže teď už jen přání šťastného nového roku 2025.
Vaše Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat