Opět jsem se vydala na výpravu. Ne sama. To už se mi dlouho nestalo. Vlastně celý měsíc.
Kromě toho, že jsem dostala pořádnou zásobu čokolády a krásné růže, tak jsem měla i značnou dávku adrenalinu i s klepajícími se koleny.
Vyrazila jsem na Lamberk. Krásná zřícenina hradu s docela dost skvělou cestou. Zpátky jsem šla jinudy. Chtěla jsem to zkusit podél řeky. Chvíli to bylo super. Cesta trochu kamenitá, občas blátivá a svažitá. Co bych taky chtěla, že u řeky.
No, šlo se pěkně. Pak nastala první komplikace. Skála. No nic, rozhodla jsem se, že půjdu dál. Vyšplhala jsem se kousek, obcházela jsem takový kořen, o kterém jsem si myslela, že drží pevně. Jenže ouha. Nedržel. A já už jsem letěla dolů.
Naštěstí to byl jen jeden metr. Ponořila jsem se tak do půl lýtek a namočila si zadek. Taky to schytala bunda a festovně foťák. Většinu vody naštěstí nasál obal a voda se nedostala na baterku. I tak jsem ji doma vydělala a nechala schnout.
Abych to dokončila. Nic se mi nestalo. Voda ani nebyla moc studená. Mokrá jsem byla až na zadku, jak jsem se lehce posadila. Dostala jsem i větví do hlavy, ale nebylo žádné bezvědomí či nevolnost. Když jsem se vyhrabala z řeky, a že mi to trvalo, protože jsem se zachytila škapulířem, tak se mi pěkně třásla kolena. Vlastně celé nohy. Asi tím šokem.
Na břehu jsem si vyždímala ponožky, znovu obula boty a pokračovala jinou cestou k autu a domů. Než jsem došla k autu, měla jsem zadek suchý. Na sezení jsem dostala deku.
Měla jsem štěstí. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Do vody jsem se neposadila úplně, ale nějakým pro mě záhadným způsobem jsem většinu těla udržela nad vodou.
Takhle se začaly sušit boty. Většinu nepořádku z cesty jsem otřela do trávy cestou k autu. Čvachtala jsem pěkně. Jsem ráda, že nosím vlněné ponožky. Nebyla mi zima na nožky. I když byly durch, boty i ponožky.
A tady je zasloužená odměna. Jahody s cukrem.
Vaše nadšená Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat