Po týdnu v sedle, a rok už jezdívám pravidelně. Bylo trochu pod mrakem, ale zima vyloženě nebyla a hlavně nepršelo.
Jela jsem autobusem a budu jezdit pravidelně busem. Jen tam.
Došla jsem na statek a stihla si zablátit boty. Objala jsem se s A. a nachystala si věci. Pro Ernesta. To nejhorší blato v ohradě jsem obešla. Pak už jsem volala Ernieho. Moc ke mně nechtěl. Dostal pamlsek a šel. To nejhorší blato jsem opět obešla. Když jsem se ho snažila odvést k úvazišti, tak jsem tam málem nechala boty. Haha.
Očista byla rychlá a důkladná hlavně pod sedlem. Jako vždy byl Ernie dost od bláta. Naštěstí zaschlého, tak to šlo vykartáčovat.
Osedlat, nauzdit, to jsem zvládla. Jen dotáhnout sedlo musela trenérka. Po schůdkách do sedla a hurá na jízdárnu. Ani mi tam nemusela trenérka pomáhat. Dovedla jsem tam Ernieho sama.
A pak už se jezdilo a pracovalo. Pěkně kolem jízdárny, velký kruh, diagonála. Prvně v kroku, pak v klusu. Moc se Ernestovi do klusu nechtělo. Ale musel. Zvládla jsem i v půl jízdárny změnit směr a vlnovku.
Celkem jsem to i zvládala. Trenérka opravovala, upozorňovala a chválila.
Na konci lekce ještě vykrokovat a po dlouhé době venku. Mezi ohradami mě s Erniem předběhl Artur s kolegyní. Při návratu k úvazišti jsem si v jednu chvíli i nechtěně zaklusala. Nezpanikařila jsem a zpomalila. 
Prvně Ernest a pak oba. Na vykrokování. Ani to počasí nebylo špatné.
Pak už jen odstrojit, odměnit, zkontrolovat a vrátit do ohrady.
Dneska to bylo všechno v klidu. Kluci byli hodní, spolupracovali, krásně chodili. Já jsem si užívala a to jsem měla trochu strach, jestli to zvládnu. Nebylo mi totiž zrovna nejlépe.
Ale nelituju toho, že jsem jela, protože jsem úplně vypla myšlení a soustředila se jen a jen na Ernesta.
Tak zase za týden.
Vaše Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat