Po rozloučení se s dětmi jsem vyrazila na vyjížďku. Jo a svezla jsem se na begance Anree bez sedla, jen s postrojem pro zápřah do vozu. Nádhera.
Nachystala jsem si věci a přivedla si z ohrady Ernesta. Moc se mu nechtělo. Zkoušel mi utéct, ale nepodařilo se mu to a musel se mnou.
Nastalo pucování a škrábání kopyt. Následně sedlání a uzdění. Pomáhala mi kolegyně, která Ernieho uklidňovala. Ani se moc necukal. Víc se cukal, když byl sedlán dopoledne westernovým sedlem.
A pak už do sedla. Zapomněla jsem si vzít rukavice, ale kolegyňka je zlatá a na mě až moc hodná. Donesla mi je.
Mohlo se vyrazit. Společně s Granitem jsme vyrazili k západu do polí, luk a lesů. Na přesný průběh trasy si po dvou dnech opravdu nevzpomenu. V prvním kopci jsme s Granitem a Ernestem naklusali. Ernest si i zacválal. Udržela jsem se v sedle a byla jsem schopná ho přibrzdit do klusu.
Ve vojtěšce, co tam rostla, se Erniemu moc nelíbilo. Pohazoval hlavou a frkal. Potom na cestě už to bylo lepší. Při nejbližší příležitosti jsme zatočili mezi stromy do lesa. Do mírného kopečku jsme opět klusali. Trochu jsme se zastavovali před padenými kmeny stromů na cestě. Zbytek vycházky byl už celý v kroku.
Opět jsem se dostala do nových krajinných scenérií. V jednu chvíli jsme opustili cestu a proplétali se mezi stromy. Prostě ráj pro duši i pohled. A to se mi ještě spolujezdec za cestu omlouval. Vůbec k tomu neměl důvod.
Brzy jsme se vrátili na cestu. Tam jsme potkali povozy ze statku. Měli s sebou i hříbata. Ernest je krásně sledoval a v jednu chvíli chtěl za nimi, ale já se co? Nedala. Nedovolila jsem mu to.
Vyjížďka pokračovala krásně dál. Udělali jsme malý okruh a po svých stopách jsme se vraceli na statek. Cestu lesem na cyklostezku jsme zvolili jinou. Tam byl částečně padený kmen. Myslela jsem, že to vytočím a pěkně čistě podjedu. Omyl. Skoro jsem se nestihla. Trčící větve mě "cvrnkly" do nosu. Červená naštěstí netekla. O kus dál jsem se zakláněla znovu. Tentokrát pod větvě smrčku. Od spolujezdce na vyjížďce jsem dostala pochvalu, že prý jsem to dobře vyřešila. Ono svým způsobem mi nic jiného nezbývalo, než si lehnout na zadek koně. Přesně to dělaly děti před jízdou zručnosti před rodiči.
Šťastně a bez nehody jsme se všichni čtyři, dva koně a dva lidi, vrátili na statek. Na tváři blažený úsměv, lehkost v srdci a trochu zvednuté jezdecké sebevědomí. Aspoň na chvíli. Příští týden opět klesne. Haha, Vani, budeš se muset snažit na jízdárně.
Ernieho jsem pochválila za celou cestu, protože byl naprosto úžasný. Vůbec nechápu, jak na něho někdo může nadávat. Za mě prostě skvělý.
Dostal i odměnu. Sundala jsem mu uzdu, sedlo, prohlédla ho, jestli se někde nezranil, kopýtka jsem moc vyškrabávat nemusela. Kamínky tam žádné neměl. Jen jednu šišku. Čekala na něj ještě jedna odměna a hurá do ohrady, aby se mohl napít.
Ernie je prostě zlatíčko. Jen žádné fotky nemám.
Byl to krásný týden. V pondělí jsem byla na jízdárně s Arturem, v pátek v přírodě s Ernestem. Co víc si přát.
Děkuji nejen Erniemu, ale také Granitovi, že nám neutekl a jeho pánovi, že nás s sebou vzal.
Vaše na duchu povznesená Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat