Silvestrovské překvapení

Tak je tu poslední den roku 2020. Rok to byl zajímavý, ale o tom teď psát nechci. Chci se s Vámi podělit o jeden text, který tento rok vznikl. Jeden z několika textů. A zjistila jsem, že jsem nedala vánoční překvapení. To ale nevadí. Snad příští rok. To, co bylo plánováno až na Vánoce, jsem vydala někdy v březnu.

Teď už ale můj první pokus o příběh z Divokého západu. Přeji příjemné čtení a děkuji za konstruktivní kritiku.

Vanimaré

P. S.: Sepsáno na inspiraci při četbě knih od Karla Maye - Vinnetou I. - III., Old Surehand I., II., Černý mustang, Petrolejový princ, Poklad na Stříbrném jezeře, Závěť Vinnetoua, Syn lovce medvědů a Duch Llana Estacada.

Psáno od 21. října do 27. října 2020

V.

Vinnetou z obálky druhého dílu. Autorem kresby je Gustav Krum. Autor fotky a jejích úprav je Vanimaré.

OKALA 

Bloudím pustinou. Stopuji jednu neznámou osobu. Její kůň zanechává výraznou stopu mezi stromy lesa. Jsem opatrná, abych nebyla později překvapená. V ruce mám válečnou sekeru a na zádech toulec se šípy a luk. Pušku jsem nechala doma, protože by mi při stopování neznámého překážela. 

Můj vraný kůň šel potichu za mou a nevydal sebetišší zvuk. Až teď. Varoval mě před posledním krokem. 

Ocitla jsem se za skaliskem, kde končil les. Opatrně jsem nakoukla. Muž, byl to muž, seděl na zemi u ohně a díval se mým směrem. Vůni ohně jsem necítila, protože mi vítr vál do zad. Ocitla jsem se v nebezpečné situaci. Jeho koně jsem nikde neviděla. Byl mým zrakům skryt. 

„Můj rudý bratr se mě nemusí obávat.“ ozvalo se od ohně. – Rudý bratr? – blesklo mi hlavou. Je pravda, že jsem byla oblečena jako muž. Vlasy jsem měla stažené stejně, jako každý bojovník mého kmene. A byla jsem hodně podobná svému staršímu a o dvě hlavy vyššímu bratru. Ale označit mě za muže? To se mi ještě nestalo. 

Nasadila jsem kamennou tvář a odhodlala se s ním setkat. 

„Vítám tě u ohně.“ postavil se, „Přisedni, abychom spolu mohli vykouřit dýmku přátelství.“ 

„Můj bílý bratr ví, kdo jsem?“ zeptala jsem se. 

„Jsi udatný bojovník Vičitů.“ řekl na mou otázku a cpal do své dýmky tabák. Ani ho nenapadlo, že já, jakožto žena, dýmku nemám. „Jmenuji se John. A jaké je jméno mého rudého bratra?“ 

„Jsem Okala[1] – Prudký vítr.“ představila jsem se a usedla u ohně. Stále jsem byla ve střehu. Je pravda, že jsem se nemusela ničeho bát. Jednu míli za mnou byli další bojovníci. Muž zapálil dýmku a šestkrát vyfoukl dým. K nebi, k zemi a do čtyř světových stran. Řekl něco ve smyslu, že chce být můj přítel. Potom předal dýmku mně. Zopakovala jsem všechno po něm a vrátila mu dýmku. 

„Co přivedlo mého bratra do lovišť Vičitů?“ zeptala jsem se. 

„Chtěl bych uzavřít s Vičity přátelství.“ 

„V tom případě jsi měl vykouřit dýmku přátelství s náčelníkem Černým bizonem a ne jen s jeho bojovníkem.“ 

„Doufám, že mě k němu přivedeš.“ 

„Dobře. Musím ale počkat na svou družinu lovců. Budou tady za okamžik.“ 

Muž v klidu dokouřil dýmku. Pohodlně jsem se usadila a sklonila oči. Vypadala jsem, jako bych spala, ale stále jsem ostražitě sledovala muže. Rovněž se pohodlněji usadil a sledoval mě. Koně se pásli kousek od nás. Měla jsem je za zády. Brzy k nám dojeli ostatní. 

„Okala, ta ista mene? Co tady děláš?“ zeptal se mě Černý bizon. Byl součástí lovecké výpravy. Já jsem byla stopař. Černý bizon byl zároveň můj otec. Byla jsem dcera náčelníka, proto jsem měla jisté výsady oproti ostatním ženám. 

„Okala stema le muscha. – Okala stopovala toho muže.“ odpověděla jsem a ukázala na Johna. Vstal. 

„Kdo je to?“ zeptal se anglicky Černý bizon. 

„Jsem John, chtěl bych s Vičity uzavřít mír.“ 

„Proč?“ 

„Aby nedocházelo ke zbytečnému vraždění, kterého se dopouští bílí bandité.“ 

„Co o nich víš?“ 

„Spojili se s nepřátelskými kmeny a chtějí vyhladit kmen Vičitů. Mám přátelé, kteří Vičitům mohou pomoci.“ 

„Promluvíme si v táboře. Bledá tvář pojede s námi. Okala, imzev muscha ntschi. – vezmi muži zbraně.“ rozkázal Černý bizon a otočil se ke mně zády. Pohlédla jsem na Johna a nastavila ruce. Chvíli váhal. Kolem nás byli bojovníci. Nakonec mi do rukou vložil svou pušku, revolvery a nůž. Černý bizon vyrazil k táboru. Následoval ho podnáčelník a dva muži. Potom jel John a hned za ním já a ostatní bojovníci. 

Dojeli jsme do tábora. Hned na kraji jsem se odpojila a ztratila se otci z dohledu. Určitě se bude vyptávat. Vyhledala jsem Andutea[2] – Velikého muže, svého bratra. Pozdravili jsme se a já mu skočila do náruče. 

„Tak jak dopadlo stopování?“ 

„Dobře, našla jsem snad přítele.“ 

„Opravdu? To si ho budu muset pořádně prověřit. Ty totiž věříš každému, koho potkáš. Měla ses jmenovat Kimalau[3] – Důvěřivá.“ 

„To si myslíš…“ moji odpověď přerušil bojový křik Vičitů. Něco se stalo. Oba jsme vyběhli ze stanu. K táboru se blížilo několik jezdců. Viděla jsem Johna i svého otce. Otec rychle jednal. Johna nechal svázat. Jezdci se zastavili a namířili na nás pušky. Andutea mi položil ruce na rameno. Vzhlédla jsem. 

„Okalo, taij. – Utíkej.“ pobídl mě. Dořekl a utíkal zpět do stanu. Vzal si jen zbraně. Mně podal pušku. „Taij.“ pobídl mě znovu a šel k otci. Otočila jsem se a prchala do útočiště. Moc času jsem neměla. Zmizet z dostřelu jsem stihla. Skryla jsem se nedaleko řeky. Dlouho zněla střelba a křik žen a dětí. Muži bojovali. 

Po chvíli bylo ticho. Váhala jsem, mám se podívat, nebo ne. 

Nakoukla jsem. Ticho bylo nesnesitelné. Za mnou jsem zaslechla dusot kopyt. Někdo se dotkl mého ramene. Lekla jsem se. Za mnou byl jen můj kůň. 

„Lekla jsem se.“ vydechla jsem a pohladila jej po hlavě. Znovu jsem nakoukla. Ve vesnici bylo ticho. Některé stany byly povalené, některé shořely. Mezi stany bylo několik mrtvých. Hledala jsem bratra a otce. Bratra jsem nenašla. Otce ovšem ano. Do očí mi vstoupily slzy. Narychlo jsem sehnala několik kamenů a nasypala je na něj. Ostatní jsem pohřbít nemohla. 

„Koníku, jedeme za bratrem. Nejspíš zůstal naživu. Musíme ho najít.“ vsedla jsem na hřbet a objela tábor. Hledala jsem stopu. Našla jsem ji rychle a následovala jsem ji. Měla jsem ještě dvě hodiny světla. Hnala jsem se po viditelné stopě k jihu. Nedoháněla jsem je. 

Setmělo se. Odpočinula jsem si. Můj kůň také potřeboval odpočinek. Při svitu hvězd a půlměsíce jsem byla schopná dál sledovat stopu. Brzy ovšem opustila prérii a skryla se přede mnou do lesa. 

V tu chvíli jsem ucítila oheň. – Nejspíš jsem je dohonila. – pomyslela jsem si. 

Dovedla jsem koně mezi první stromy a tam jej uvázala. Pušku jsem nechala na sedle a odložila jsem i luk a toulec se šípy. Pokynula jsem koni, aby si lehl a byl potichu. 

Plížila jsem se oklikou ke zdroji kouře. 

Brzy jsem spatřila plameny ohně. Zbystřila jsem smysly. Určitě postavili hlídky. Musela jsem je najít. Koně jsem spatřila uvázané na druhé straně tábora. Muži seděli kolem několika ohňů a bavili se. U jednoho vzdálenějšího jsem spatřila dva muže. Nejspíš náčelníky. Plížila jsem se k nim. Cestou jsem se snažila zjistit, kde jsou zajatci. Nikde jsem je neviděla. Mě naštěstí taky nikdo neviděl a ani neslyšel. V tomhle jsem měla školu svého bratra. 

Přiblížila jsem se k nim na metr. Krylo mě lískové houští. 

„Co s nimi uděláme?“ 

„Rittere, chytili jsme náčelníkova syna. Ten bude žádaný u Apačů.“ 

„Myslíš?“ 

„To vím. Mám smlouvu s jejich náčelníkem.“ 

„A jsou teď v bezpečí?“ 

„Jsou spoutaní na další mýtině více v lese.“ 

„Kolik je tam stráží?“ 

„Stačí dvě. Jsou připoutaní ke stromům. Nemůžou uniknout.“ 

Chvíli bylo ticho. Pomalu jsem se chystala opustit stanoviště. 

„A co John? Už se umoudřil?“ 

„Ne. Pořád drží s rudochy. Asi nepřijde k rozumu. Musí zemřít.“ 

„Udělám to hned.“ vstal. Musela jsem zakročit. John byl na naší straně. Nesměl zemřít. 

Následovala jsem muže. Dovedl mě k zajatcům. Bylo jich asi dvacet. Včetně Johna. 

„Came, nespi.“ oslovil Ritter jednoho strážného. 

„Nespím. Co chceš?“ 

„Pokecat si.“ 

„Nepovídej.“ 

„Kde je John?“ 

„Nechal jsem ho vedle náčelníkova syna.“ ukázal před sebe, „Ještě chvilku poseď.“ chytil vstávajícího Rittera za rukáv a donutil ho posadit se. 

„Dobře. Však on mi John nikam neuteče.“ 

Rozhlédla jsem se po mýtině. Druhý strážce hlasitě oddechoval kousek od vstupu. Vyhnula jsem se mu a směřovala dál. Postupně jsem se doplížila k bratrovi. Hmatem jsem zjistila, jak je připoutaný. Naštěstí to moc dobře neprovedli. Byl přivázán jen za zápěstí. Stačil mi jeden řez. Bratr stál na místě. Ani nevím, jestli zjistil, že je volný. 

U vedlejšího stromu jsem našla Johna. Taky mi stačil jeden řez a byl osvobozený. 

Zmizela jsem v lese. Obešla jsem celou mýtinu a vrátila se na tu hlavní. 

Bandité se již ukládali ke spánku. Ani hlídku nepostavili. Dali mi šanci prohlédnout si koně. 

Dva z nich byli uvázaní od ostatních. Hned jsem po nich sáhla a odvedla je do prérie. Potom jsem si došla pro svého koně a ve skrytu sledovala ty dva, co jsem uloupila. Nejspíš měli indiánský výcvik, protože ani jednou nezafrkali. 

Seděla jsem asi deset minut, když potichu přišli dva muži. V jednom jsem poznala svého bratra. Druhý byl John. Co jsem nedomyslela, byly zbraně. Budou muset utíkat bez nich. 

Sedli na koně a vyrazili na sever. V tu chvíli se strhl křik. Zjistili, že uprchli a hnali se za nimi. Několik mužů vystřelilo. Většinou se netrefili. Doufám. Můj bratr na koni zakolísal, ale nespadl. Hnal jej dál za Johnem. Muži mi poskytli dokonalý terč. Vytáhla jsem luk a šípy a čtyři z nich střelila. Pěkně pod levou lopatku, přímo do srdce. Ostatní utekli do lesa. Já jsem sedla na koně a podél lesa uháněla na východ. Potom jsem se stočila na sever. 

Po východu slunce jsem našla stopu bratra a Johna a vyrazila podél ní. Stočila se na severozápad. Jela jsem jak honící pes. Rychle nejeli, tak jsem je doháněla. 

Po poledni jsem spatřila les. Byl to les na hranici našich lovišť. Byla tam i voda. 

Dojela jsem až k vodě a nikdo mě nezastavil. 

„Okalo. Tady jsme.“ zaslechla jsem Johnův hlas. 

„Je můj bílý bratr v pořádku?“ 

„Ano, ale můj rudý bratr dostal kulku.“ odpověděl. Přispěchala jsem k němu. Spatřila jsem bratra ležet na zemi. Sotva dýchal. 

„Anduteo, ta lai hela jstine? – co je mému bratrovi?“ 

„Okala, al trelane. - já umírám.“ 

„Ne.“ snažila jsem se zadržet slzy, ale nedařilo se mi to. 

„Okala, al litn literan, ab litn ita vlan sleu. Leman krausen- já jsem šťastný, že jsem tě mohl spatřit. Žij blaze.“ naposledy vydechl a zemřel. 

„Okala.“ oslovil mě John. S jeho pomocí jsem Andutea pohřbila podle tradice kmene. 

„Můj bratr je pomstěn. Okala střelil jeho vraha. Ostatní nás však mohou následovat. Okala se se svých bílým bratrem musí vrátit na loviště Vičitů a najít spojence. Je ochoten mě následovat?“ 

„Ano. Můj bratr Okala může být bez starosti. Neopustím jej. Zachránil mi život. Chtěl bych být jeho pokrevním bratrem.“ 

„To nejde. To Okala nemůže přijmout.“ 

„Proč?“ nechápal John. Musela jsem s pravdou ven. 

„Okala není muž.“ pohlédla jsem mu do očí. 

„Tak může být mou pokrevní sestrou.“ 

S tím už jsem souhlasila. Vytáhla jsem nůž a řízla se do pravého předloktí. Totéž udělal John. 

„Okala musí ke svému kmeni, aby oznámila smrt náčelníka i jeho syna. Doprovodí mě můj bratr?“ 

„Jeďme.“ Oba jsme vsedli na koně a uháněli k severu. 

Zažili jsme spolu mnoho dobrodružství. Mezi námi vzniklo velmi silné pouto přátelství. Navzájem jsme si několikrát zachránili život. Po předání zprávy jsem se ke svému kmeni nevrátila a s Johnem se toulala Divokým západem a pomáhala tam, kde bylo třeba. 

Rozdělila nás až Johnova smrt. Nemohla jsem jí zabránit. Potom jsem se usadila vysoko v horách a lidem se vyhýbala. 

Poznámky:

[1] Okala = alako – bouřlivý let, viz quenijská elfština J. R. R. Tolkiena 

[2] Andutea – Tunda Veo – vysoký chlap, viz quenijská elfština J. R. R. Tolkiena 

[3] Kimalau – Laukima – srdečný, viz quenijská elfština J. R. R. Tolkiena

.