Tak se nám březen přehoupl v duben. Je tu další karanténní neděle a s ní opět poznatek o mém psaní. Je hrozné. Neustále se musím vracet a opravovat své chyby.
V pondělí jsem zadala další úkoly dětem. Nedávám jim toho moc. Asi tolik, co bychom ve škole zvládli za dva až tři dny. Překvapivě se mi už dostalo kritiky. Ale nebudu to víc rozebírat.
Většinu dne jsem šila roušky.
V úterý odpočinek, jedna kritika, jedna pochvala a přání zdraví (to potěší). Jinak pořád sedím doma. Jdu ven jen v těch nejnutnějších případech. To znamená, že jsem šla na úřad odevzdat roušky (bylo jich jen 65). V sobotu jich bylo ušito celkově 166. Něco zůstává doma, něco jde pryč (většina jde pryč). Fotky roušek nemám, nějak nemám potřebu je fotit. Fotila jsem něco jiného. Přesněji řečeno sníh. Posledního března nám napadl sníh. Schytaly to botanické tulipány na záhonku. Vyšel k tomu článek.
Ve středu opět vycházka na poštu poslat balík, do zásilkovny pro vlněnou látku, kterou jsem si objednala.
Ve čtvrtek jsem do nové vlněné látky zakousla nůžky. Udělala jsem si střihy na tuniku a začala pěkně šít. V ruce. Žádný stroj, pěkně ručně. A vydržela jsem to celou dobu. Takže tunika je celá ručně šitá. Došila jsem v pátek. Stačily mi dva dny. Což není špatné. Nebo je? Vydala jsem kvůli tomu i článek.
V sobotu jsem se vrhla do úklidu. Vydrželo mi to dopoledne. Odpoledne jsem usnula a po kafi se mi už nic dělat pořádně nechtělo. Tak jsem jen brouzdala do Pinterestu a vyhlížela si náměty na šití. Jsem zvědavá, jestli něco zvládnu.
V neděli ráno jsem si přivstala, abych stihla svátost smíření. Stihla jsem ji a zároveň jsem přistoupila k eucharistii. Krása. Mši svatou jsem prožila přes přenos z Brna. Naštěstí to už bylo bez sekání a výpadků. Jen to stále není ono. Být přítomná mši svaté naživo nebo virtuálně. Vybrala bych to naživo, kdyby to šlo. Zatím to nejde.
Odpoledne jsem se dívala na Medicopter 117. Jen kvůli té helikoptéře. Já vím, už je zastarala, že jsou i lepší, ale i tak. Žádný seriál dnešní doby nepopisuje práci letecké záchranky. Byl jeden slovenský seriál, ale nepamatuji si ho. Škoda.
Do večera jsem odpočívala, dívala se na 117 a relaxovala u hudby. Taky jsem přemýšlela, co si ještě ušiju. Jo, a zapomněla jsem dodat, že jsme na zahradě měli vzácnou návštěvu. Tou návštěvou byla sojka. Přikládám foto.
Foceno na vzdálenost přes 20 metrů (aspoň myslím...). Tož, já a měření vzdálenosti.
Tento týden jsem byla plodnější na články. Vyšly v týdnu dokonce tři.
Jinak hudební nástroje odpočívají. Doma pořád někdo je, tak nemůžu hrát. Já vím, že je to jen můj problém, ale prostě to nejde překonat. Takže hudbu mi nahrazují písničky z počítače. Hlavně Two steps from hell. Jinak stále cvičím, i když koncem týdne to mám stížené o bolest v třísle. Ale zatím to zvládám. A chtěla bych šermovat, ale.... pořád je někdo doma. Tak šermuju jen ve snu a v psaní.
Kreslit bych chtěla, ale taky to nějak nejde. Není prostě nálada. Občas se dokopu k psaní, ale část vždycky druhý den vymažu a předělávám.
No jo, krize. Jako vždy.
Takže krásný další karanténní Svatý týden roku 2020. Letos budou dost zvláštní Velikonoce, jen co je pravda. Snad to duchovně přežiju.
Vaše Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat