Pokračování z minula. Už se setkali. Už jsou spolu a doufají, že navždy. Uvidíme. To už nechám na Berovi, jestli se svěří...
V.
Probudil jsem se sám. Ari vedle mě neležela. Trochu jsem se lekl, ale když jsem se otočil, tak jsem ji spatřil. Stála zády ke mně jen ve spodních šatech. Na ramenou jsem viděl jizvy od Hwesty. Na pravém rameni jsem si všiml nové jizvy. Ještě byla zarudlá. Zřejmě nebyla odborně ošetřena. V jednom místě byla rozjetá.
Potichu jsem vstal. Objal jsem Ari zezadu. Trochu se lekla.
"Mára arin." odpověděla mi, "Vyspal ses dobře?"
"Celkem ano. Jen probuzení bylo trochu nepříjemné."
"Snad jsem tě nevzbudila."
"Ne, ale chyběla jsi mi. Lekl jsem se, že jsem tě ztratil."
"Mě se jen tak nezbavíš." pousmála se, "Do konce života se mnou budeš muset vydržet." otočila se čelem ke mně.
"Ari. Ani se tě zbavit nechci."
"Pročpak?"
"Protože jsi můj život. Jsi mé všechno." vzal jsem její tváře do svých dlaní, "Melinye lë."
"Také jsi můj život, moje všechno, Bere." hleděli jsme si do očí, "Melinye lë." řekla po chvíli.
"Budeme pokračovat v cestě?"
"Dobře."
Políbil jsem ji a nechal, ať se oblékne. Mezitím jsem sbalil naše věci a šel osedlat koně. Ari mě brzy následovala. Vojáci sbalili stany a pokračovali jsme v cestě. Ari byla unavená. Možná unavenější než dřív.
"Ari, je ti dobře?" zeptal jsem se kolem poledne. Všiml jsem si, že Ari ani pořádně nejedla.
"Jen jsem špatně spala. Nic to není." odpověděla mi. Moc jsem tomu nevěřil. Stále byla tvrdohlavá, jak si ji pamatuji. Pozoroval jsem, že se sotva drží na koni. Nevydržel jsem se na ni jen dívat. Pomalu ztrácela vědomí. Padala. Taktak jsem ji stihl zachytit za ruku a zabránit pádu.
"Atar. Zastav." křikl jsem dopředu. "Ari, co je ti? Promluv prosím."
Byla v bezvědomí. Luten zachytil jejího koně. Posadil jsem si ji před sebe.
"Bere, co se děje?" zeptal se mě otec, když ke mně přijel.
"Nevím. Najednou omdlela."
"Čím dřív budeme v Modrém Městě, tím líp. Pokračujeme." zavelel a mužstvo se dalo do pohybu. Ari jsem mě posazenou před sebou. Postupovali jsme relativně rychle.
Později odpoledne se Ari probudila. Byla čilejší, odpočatější.
"Bere, co se stalo?" zeptala se mě. Vypadala překvapeně.
"Omdlela jsi. Málem jsi spadla z koně."
"Nemám už sílu…"
"Jak to? Co se děje?"
"To bude ten jed. Když jsem poprvé chtěla odejít, tak mi do pokoje nastražili jedovatého hada. Od té doby mi podávali jed. Říkala mi to Aranel po cestě."
"Dobře. Odpočiň si. Na koně tě už nepustím. Pojedeš se mnou."
"Bere. Já to zvládnu."
"Ne, Ari. Já ti to nedovolím."
"Bere…"
"Copak Ari?"
"Já to zvládnu."
Pohlédl jsem jí do očí. Snažil jsem se ji přesvědčit.
"Bere…"
"Ari, nech si pomoct."
"Ale…"
"Ari?"
Upřeně jsem jí hleděl do očí. Brzy sklopila zrak. Objal jsem ji a pokračovali jsme v cestě. Ari zanedlouho usnula.
Večer jsme zastavili u pramene řeky. Ari jsem uložil do stanu.
"Bere." oslovil mě otec, "Zítra se stočíme k jihu a za dva dny jsme snad v Modrém Městě."
"Dobře. Mára lómë."
"Mára lómë."
Vrátil jsem se k Ari. Překvapivě byla vzhůru.
"Vyspala ses dobře?"
"Celkem ano. Kde přibližně jsme?"
"Za dva dny jsme snad u Frona. Ava aista."
"Tohle mi říkáš pořád. Já nemám strach." usmála se.
"Já vím. Máš hlad?" zeptal jsem se.
"Ani moc ne."
"Ari."
"Jsem pořád tak unavená…"
"Tak půjdeme spát."
Ari se svlékla do spodních šatů. Znovu jsem si všiml jizvy na jejích zádech. Dost mě znepokojovala. Zvláště na rameni.
"Mára lómë." zašeptala a pomalu usínala v mém objetí.
"Mára lómë." zašeptal jsem v odpověď a už jsem ji nerušil. Brzy jsem usnul také.
Žádné komentáře:
Okomentovat