Večer jsem vstal a došel pro večeři. Když jsem se vrátil, Ari seděla na okně a četla si. Vypadala bledě. Jídlo jsem odložil na stůl a přistoupil k ní.
"Je ti dobře, Ari?" zeptal jsem se.
"Bývalo mi i lépe." pousmála se a odložila vedle sebe knihu. Objal jsem ji a políbil do vlasů. Najednou mi připadala strašně malá, drobounká a hlavně zranitelná.
"Přinesl jsem něco k jídlu. Dáš si?" zeptal jsem se, i když jsem trochu předpokládal, že odmítne.
"Promiň, nemám ani pomyšlení. Trochu se trápím tou cestou. Nemám napsat Fronovi, jestli by nemohl přijet?"
"Tak si pojď lehnout. Nějak to zařídím, abych nikam nejel. I kdybych měl opustit službu."
"Bere na to…."
"Pro tebe to udělám. A pro to malý." usmál jsem se.
"To po tobě nemůžu chtít. Všeho se zříct."
"Ale můžeš. Ty jediná můžeš." ujistil jsem ji.
"Ale v tom případě ohrozíš celé město. To nejde. Kvůli mně to nedělej. Pokud skřety opravdu vede Hwesta, tak uděláš nejlépe, když zůstaneš ve službách svého otce."
"Ari…" cítil jsem, jak se při vyslovení jeho jména lehce zachvěla. Po tváři se jí rozkutálela slza. Vzal jsem ji do náruče a přesunuli jsme se do postele. Leželi jsme ve vzájemném objetí a mlčeli jsme.
"Ještě je jedna možnost zabránit mému odjezdu, i když není naprosto jistá." oslovil jsem po chvíli Ari.
"Jaká?"zeptala se skoro v polospánku.
"Říct otci o dítěti." zašeptal jsem. Ari se na mě podívala.
"Tak tahle možnost mě nenapadla. Za pokus nic nedáme. Ale řekneme mu to až zítra. Teď už jsem na to moc unavená."
"Dobře. Mára lómë." pohladil jsem ji po tváři a políbil na čelo. Vzápětí usnula. Chvíli po tom jsem vstal, něco málo pojedl a znovu se vrátil k Ari. Nevzbudila se. Usnul jsem také.
Když jsem se probudil, byla Ari pryč. Slyšel jsem ji ale z lázně. Za chvíli vyšla. Byla ještě bledší než včera. Sotva došla k posteli.
"Mára arin." pozdravila mě překvapivě docela vesele.
"Mára arin. Zavolám Acu, jestli s tím nejde něco udělat."
"Už jsem s ní mluvila. Nezná žádný lék, který by mi pomohl, ale má to za pár týdnů přejít. Nějak to musím přežít." usmála se. Lehla si ke mně. Objal jsem ji.
"Měli bychom jít za tvým otcem." řekla po velmi dlouhé chvíli ticha.
"Dobře. Zvládneš to?"
"Už je mi lépe." vstala. Následoval jsem ji. Přepokládal jsem, že otce najdu v poradní místnosti. Seděl tam i se svými kapitány. Vstoupili jsme.
"Mára arin, Bere. Zapomněl jsi na dnešní ranní schůzi." oslovil mě otec.
"Mára arin, atar. Omlouvám se, že jsem se zdržel, ale potřeboval jsem něco důležitého probrat s Ari." odpověděl jsem mu. V tu chvíli si jí všiml po mém boku. Kapitáni vstali.
"Dobře. Co jste spolu řešili?" podíval se na Ari. Pohlédli jsme si do očí.
"Moina atar, rádi bychom to probrali i s Vámi, ale v soukromí." řekla Ari.
"Dobře, půjdeme do vedlejší místnosti." vstal od stolu a pobídl nás, abychom ho následovali. Vstoupili jsme do malého salónku. Zavřel jsem za námi dveře. Všichni jsme se posadili.
"Tak co se děje?" začal přímo, "Doufám, že nehodláš opustit své postavení. Nemám teď nikoho, kdo by tě případně nahradil."
"Jedná se o velmi citlivou věc. Doufám, že znovu zvážíš moji cestu."
"Směle do toho." řekl a já měl pocit, že jej nedonutí nic k tomu, aby přehodnotil své rozhodnutí. Pohlédl jsem na Ari. Stiskla mi ruku.
"Čekám s vaším synem dítě." řekla po chvíli. Otec se zarazil. Zřejmě čekal všechno, ale tohle ne. Pohlédl na ni. Pak se překvapivě začal usmívat.
"Ber nemůže odcestovat a hledat skřety. Pokud si vysloveně nepřejete, aby jeho potomek vyrůstal bez otce." dodala. "A po incidentu s Draen se bez něj necítím bezpečně."
LacRen stále nic neříkal. Zřejmě jsme ho šokovali. Dlouho mlčel. Ari také už nic nedodávala. Drželi jsme se za ruce. Stále jsem doufal, že mě otec nikam nepošle.
"Dobře. Promyslím to. Dost jste mě oba překvapili." vstal, "Snad najdu někoho místo tebe, Bere." opustil místnost a vrátil se ke kapitánům.
"Omluv mě, Ari. Na té poradě jsem měl být." otočil jsem se k ní.
"Nic se neděje. Počkám tady."
"Kdybys chtěla jít, tak klidně běž. Nevím, jak dlouho to bude trvat." políbil jsem ji a odešel.
Žádné komentáře:
Okomentovat