Dneska jsem chtěla jít hrát na varhany. Přišla jsem do kostela po půl paté, abych aspoň tři čtvrtě hodinky hrála. Ale nedošlo k tomu.
Zahrála jsem si jen ordinárium. Během toho se dostavil farář.
Připadalo mi nevhodné, abych jej při tiché soukromé modlitbě rušila svým mnohdy nepovedeným hraním. Tak jsem to po přehrátí Agnus Dei zabalila a sama se pomodlila nešpory a Korunku.
Proč ale píšu tento článek?
Velmi na mě zapůsobilo to, že kněz strávil celých čtyřicet minut před svatostánkem. Dost mi připoměl sv. Jana Maria Vianneye, který tímto způsobem oživil farnost v Arsu.
Do všudypřítomného deníčku jsem si zapsala jednu myšlenku.
"Je to něco úžasného vidět kněze, jak se v tichosti modlí v tichém kostele." (15. 8. 18)
U kněží, které jsem ve farnosti potkala, jsem se s touto oddaností a odevzdaností Bohu ještě nesetkala. Možná bylo načase.
Je možné, že mě trochu i ovlivnila kniha Síla ticha.
Za tuto pomíjivou tichou chvíli jsem vděčná. O to víc si zdejšího kněze budu vážit. A tímto mu děkuji.
Vaše Vanimaré
P. S.: Je mi smutno, že lidé se nedokáží ztišit a naslouchat Bohu. Sama to nedokážu, ale snad se na základě této velmi příjemné zkušenosti zlepším a budu více naslouchat Bohu.
V.
Žádné komentáře:
Okomentovat