Druhá část cesty zpět do Modrého Města. Ber se konečně trochu prospal a vystřídal Frenina na stráži v táboře. Ovšem Ari mu nedá klidu. Co se stane? To nechám na vyprávění Berovi.
Vaše Vanimaré
Vstal jsem se svítáním. U ohně seděl Frenin a trochu podřimoval.
"Frenine, jdi ještě chvíli spát." oslovil jsem ho.
"Dobře." zvedl se a odešel do stanu ke své sestře. Sedl jsem si k ohni zády k řece.
Najednou jsem byl celý mokrý. Postavil jsem se a hledal příčinu. Z nebe nespadla ani kapka. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Spatřil jsem Ari jak utíká k řece. Následoval jsem ji. Shodil jsem nepotřebné oblečení a tuniku a za chvíli jsem pronásledoval Ari ve vodě. Ustupovala proti proudu. Doháněl jsem ji. Za chvíli se potopila. Něco podobného jsem očekával. Počkal jsem si a brzy si ji odchytil.
Ari se ocitla v mém objetí nad hladinou.
"Tak co uděláš teď?" zeptal jsem se s úsměvem.
"To bys chtěl vědět, že?" ušklíbla se.
"No jasně, že to chci vědět." stále jsem se usmíval.
"To se nedozvíš. No vlastně jo, ale až to uskutečním."
"A co když tě nepustím?" byl jsem zvědavý.
"To se mi líbit nebude. A taky se podle toho budu chovat."
"A jak?" zeptal jsem se se zájmem.
"Buď tě nakopnu, nebo ti přiletí facka. Můžeš si vybrat." odpověděla.
"A co když si nevyberu ani jedno?"
"Taková možnost není."
"Tak to se s tebou rozloučím."
"Cože?" zamrzl jí úsměv na tváři.
"Loučím se." zdvihl jsem ji nad vodu a odmrštil kousek od sebe. Než zmizela pod hladinou tak jsem se začal smát. Zamířil jsem ke břehu. Když se vynořila, už jsem byl skoro na souši.
"Tak pojď už." pobídl jsem ji. Doplavala ke mně.
"Tohle ti nedaruju." usmívala se. Podal jsem ji ruku, abych ji pomohl z vody. To jsem ale netušil, co udělá. Ruku přijala a stáhla mě zpět do vody.
"Už toho vy dva nechte a pojďte se nasnídat, ať můžeme co nejdřív vyrazit." okřikl nás Fron. Vylezli jsme z vody a šli do tábora. Fron po mě hodil něco na utření. Za chvíli jsme byli opět na cestě. Vedle mě jela na koni Friinin. Ari jela s Fronem přede mnou.
"Jak se cítíš?" zeptal jsem se ji.
"Celkem to jde. Bolí mě úplně všechno." odpověděla mi.
"Teď už je po všem. Za chvíli jsme v Modrém Městě."
"Nejsem si jistá, jestli to zvládnu. Nejradši bych spala. Neměla jsem na to přistoupit."
"Na co?" zeptal jsem se.
"Abych se tak rychle vracela. Měla jsem ještě den dva odpočívat."
"Nemyslím si. Pak by ta cesta probíhala jinak."
Chvíli bylo ticho.
"Už nemůžu. Potřebuji si odpočinout."
Frenin zastavil celou kolonu.
Žádné komentáře:
Okomentovat