Za bránou města

Teď jsem si na blogu procházela články s příběhem z pohledu Bera. A po velmi velmi velmi dlouhé době je tu pokračování.

Tak se nenechte rušit a přeji příjemné čtení.

Možná se brzy objeví další části. Snad se mi to podaří psát chronologicky. Zatím v počítači trochu přeskakuji.

Přeji příjemné čtení.

Vaše Vanimaré

Brzy jsem spatřil věž severní brány. Dole pod ní byl malý oddíl vojáků.

"Á, uvítací výbor. Jaká čest pro nás." řekla Ari na adresu vojáků. Slyšeli ji.

"Slečna má kuráž, ale ta ji nezachrání." odpověděl ji velitel.

"Myslíte?" odvětila. Odpověď dostala. Ovšem takovou nečekala. Velitel vojáků zaútočil. Musel jsem reagovat, jinak by Ari byla zraněna.

"My jsme nepřijeli zabíjet. Potřebujeme doplnit zásoby pro vojsko, ale s takovou budeme muset pomřít." zastavil jsem ho.

"Tak proč jste to neřekli hned? Máte u nás dveře otevřené."

"Tak proč nás nechtěli pustit u západní brány?" ozvala se Ari.

"Nevím, je tam divný strážce. Tak pojďte dál."

"Ještě jedna otázka. Nešla by otevřít jižní brána?"

"Můžeme to zkusit." odpověděl jí velitel. Pokračovali jsme ulicí.

Najednou Ari svého koně zastavila.

"Co se děje?" zeptal jsem se, ale pak mi to došlo. Zapomněl jsem na druhou část rozkazu.

"Ale ne…"

"Ale ano. Jeden z nás se musí vrátit." řekla Ari.

"Já tě tu nenechám."

"Tak zněl rozkaz. Klidně se vrať. Znám velitele." začala se usmívat. Velitel ji slyšel a začal přemýšlet.

"Ari? Jsi to ty?" zvolal najednou.

"A kdo jiný."odpověděla mu Ari s úsměvem. Velitel k ní pobídl koně a mohutně ji objal. Chtěl jsem tomu zabránit, ale Ari jeho objetí přijala. Nereagoval jsem tedy.

"Tak to musím říct otci."

"Tak jeď. K jižní bráně trefím."

"Ne, ty jsi přednější."

Ari se teď otočila ke mně.

"Takže se můžeš bez obav vrátit k Izupovi a říct, že otevřeme jižní bránu. A vezmi to kolem východní brány." řekla.

"To nejde. Nemůžu…"

"Ale můžeš. Jeď, Izupa čeká. O mě se neboj."

"Tak dobře." odpověděl jsem jí.

Pak jsem se otočil na velitele.

"Jestli ji jen jediný dlouhý vlas zkřivíš, osobně si to s tebou vyřídím." Pak jsem otočil koně a vyrazil bránou z města směrem na východ. Objel jsem celé město.

Izupa na mě čekal.

"Tak jak jste dopadli?"

"Dostali jsme se do města a Ari zařídila, že se nám otevře jižní brána."

Čekali jsme asi půl hodiny. Trochu jsem se strachoval, co se asi mohlo stát. Nervózně jsem přecházel před bránou.

"Vyšlapeš tu díru." oslovil mě Fron. "Jak vypadal ten velitel?" zeptal se mě po chvíli.

"Světlé krátce střižené vlasy, tenký copánek. Takový vychytralý obličej."

"To byl Hwesta. Je v dobrých rukou. Neboj se. Kamarádí spolu dost dlouho." poklepal mě Fron po rameni. Vůbec mě ale neuklidnil. Něco se mi na něm nelíbilo. Něco skrýval.

Konečně se brána otevřela. Zahlédl jsem, jak vojáci něco odnáší. To něco zasténalo.

Vojsko se pomalu dostalo branou do města. Zamířil jsem si to spolu se všemi do Izupova domu.

Ubytoval jsem se a vyrazil prozkoumávat dům a město. Na chodbě jsem potkal Velina.

"Tak jdeš na výcvik?"zeptal jsem se.

"Ano. Ari je dost dobrá, že?" odpověděl mi.

"Doprovodím tě."

Společně jsme opustili dům. Fron mi odpoledne popsal cestu k nim, tak jsem nebloudil. Prošli jsme celé město, než jsme tam došli.

S Velinem pokračovali ve výcviku. Opět útočil na Ari, i když dost protestoval. Nechtěl ji zranit. Ale Ari se nedala.

Velin na sobě dost zapracoval. Ari měla několikrát co dělat, aby to zvládla. Celou dobu jsem ji sledoval. Byl na ni úžasný pohled. Uklidňovalo mě, že se dokáže bránit.

"Ari, vystřídám tě." ozval jsem se po dlouhé chvíli souboje s Velinem. Velin udělal obrovský pokrok. Dlouho neměl souboj vítěze. Nakonec jsem ale vyhrál, protože Velinovi dala do těla už Ari.

"Jste zváni na večeři, abych nezapomněl." řekl jsem po souboji.

"Fakt? A od koho?" zeptal se Jek.

"Od koho bychom byli asi pozváni. Pojďte se umýt. Takhle s vámi nepůjdu. To bych se za vás musela stydět." řekla na to Ari. Fron s Jekem ji chtěli vykoupat někde na náměstí. Ari se však nenechala chytit.

"Počkám venku." opustil jsem dům a sedl si venku na schody. Velin šel unaveně napřed.

Po chvíli jsme ho následovali. Ari si oblékla modré dlouhé šaty. Vedl jsem je.

Izupa už na nás čekal. Hned jsme zasedli ke stolu. Probíral se další postup našeho tažení na západ. Pak byla volná zábava. Ari se bavila s Hwestou. Sledoval jsem ji. Byl jsem ostražitý vůči němu. Bavili se docela dlouho. Když se Hwesta od Ari vzdálil, přišel jsem za ní.

"Můžu s tebou mluvit?" zeptala se mě.

"Jasně. Kdykoli chceš." odpověděl jsem jí.

"Ale půjdeme dál od nich." ukázala na skupinku Velinových lidí. Sám jsem jim moc nevěřil.

"Mám takový návrh. Ty, já a Hwesta se zítra sejdeme po obědě u severní brány. Strávíme tam asi dvě hodiny a pak si vyjedeme. Kam, to nechám na koních."

"Ale…"

"Poznáš Hwestu i okolí města." nenechala mě domluvit. Moc se mi ten návrh nelíbil. Už kvůli tomu, že by s námi jel Hwesta.

"Dobře. Souhlasím." řekl jsem nakonec. "Ty dokážeš překecat každého."

"Každého ne." řekla s tajemným úsměvem a odešla. Bavila se po svém. Mou společnost nevyhledávala a já její také ne. Zabral jsem se do rozhovoru s Izupovým generálem. Přestal jsem sledovat Ari.

"LacRen opravdu nemůže postrádat žádného ze svých vojáků, arjon Bere?"

"Tak mi to bylo řečeno." odpověděl jsem mu.

"Je tedy zajímavé, že může postrádat svého syna. Nemyslíte?"

"Přihlásil jsem se dobrovolně. Chtěl poslat někoho jiného, ale osobně jsem nechtěl riskovat ničí život. Jen svůj."

"Takže jste se postavil proti jeho vůli. Myslíte, že tím něco změníte?"

"To nevím. Snad jsem už něco změnil. Atar LacRen chtěl poslat někoho, kdo sotva někdy držel meč a v životě se nesetkal s větším nebezpečím, než je splašený kůň." odvětil jsem mu upřímně, "Byl by to zbytečně ztracený život jednoho z našich lidí. Ten, co měl jet, v životě neopustil Esgoren. A to už o něčem svědčí."

"Děkuji za vysvětlení. Snad je v Esgorenu více takových obětavých a nebojácných obyvatel."

"Domobrana je dost dobrá. Věřím, že Esgoren bude uchráněn před nájezdy skřetů."

"Děkuji za vysvětlení. Přeji příjemnou zábavu. Omluvte mě prosím, arjon Bere." mírně sklonil hlavu a odešel.

Začal jsem se opět zajímat o Ari. Nikde jsem ji neviděl. Prošel jsem celý sál i přilehlé otevřené prostory, ale nikde nebyla. Vyšel jsem tedy ven.

Venku už byla tma. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Pak jsem ji spatřil. Nebyla sama. Někdo s ní mluvil. Její protivník se dal na útěk. Ari sklonila meč.

"Kde je ten, co s tebou mluvil?" zeptal jsem se.

"Utekl." odpověděla mi. Nebyla moc ráda, že mě vidí.

"Proč?"

"No asi proto, že jsi přišel ty."

"A kdo to byl?" stále jsem se ptal.

"Nevím, ale někde jsem se s ním setkala. Co tady vlastně děláš ty?"

"Hledám tě. Po večeři jsi zmizela a nikomu nic neřekla."

"Ale řekla. Fronovi."

"Ale on to neřekl mně."

"Neřekl ti to, protože jsem nechtěla."

"A proč?" stále jsem nechápal její jednání.

"Protože ty jsi schopný se o mne s Hwestou porvat. Tobě se Hwesta moc nezamlouvá. Nevím proč, ale je to pravda. Přiznej si to. Těší mě, že máš o mě strach, ale toto přesahuje všechny meze. Takhle se o mě nebojí ani Fron a to má na to právo větší než ty. Já mám svůj rozum a dovedu se bránit proti nepřátelům."

Zaraženě jsem se na ni díval.

"Asi máš pravdu. Můžu tě aspoň doprovodit?"

"Tak jdeme." smířila se s tím, že nepůjde sama.

Doprovodil jsem ji k domu. Cestou jsme nikoho nepotkali.

"Děkuji za doprovod. Mára lómë." rozloučila se.

"Mára lómë." odpověděl jsem jí a pomalu se vracel městem zpět do Izupova domu. Cesta proběhla v klidu a bez nebezpečí. Na večeři jsem se nevracel. Šel jsem rovnou do svého pokoje.

Umyl jsem si obličej, převlékl se a zalehl do postele. Přemýšlel jsem chvíli o zítřku. Nebylo mi příjemné se znovu setkat s Hwestou. Ten člověk mi byl dost nepříjemný hned od pohledu. Jak se na Ari díval. Toho si Ari asi nevšimla. Nebyl to kamarádský pohled.

S těmito myšlenkami jsem usnul.

Po snídani jsem se šel postarat o svého koně. Nebyl klid.

Do stájí přišel Mernkal a Izupa.

"Mára arin. Bere, osedlej si koně. Jedeme do Vesnice. Cestou se stavíme pro Frona a Jeka."

"Ano heru."

Z venku se ozval hluk. Někdo přijel na koni. Když jsem vyšel, spatřil jsem Frona a Jeka a jednoho neznámého muže.

"Kdo to je?" zeptal jsem se.

"Tohle je Bakar. Jeden z těch lidí, co nás hlásili Ponekovi." odpověděl mi Jek. Fron seskočil z koně a chytil Bakara pod krkem.

"Jak jste nás našli?"

Bakar mlčel. Fron tedy zesílil stisk. Bakar vyvalil oči, snažil se z Fronovy ruky vyprostit. Fron však držel pevně. Bakarova tvář bledla a následně pomalu modrala.

"Tak co, budeš mluvit?"

Bakar zakýval hlavou k souhlasu. Fron povolil, aby mohl mluvit.

"Celou dobu jsme vás sledovali. Tak jsme zabili tři lidi z vojska, oblékli si jejich šaty a přidali se k nim. Pak jsme jen čekali na vhodnou chvíli…" vychrlil ze sebe Bakar. Fron ho pustil. Bakar trochu vrávoravě poodstoupil a chytil se za krk.

"Zavřete ho k Mučimu." řekl Izupa.

"A co se děje tady?" zeptal se po chvíli Fron.

"Ari poslala vzkaz. Našla Bala. Je ve Vesnici a čeká na nás." odpověděl mu Izupa.

"Tak jedeme." pobídl nás Fron a sám vyskočil na koně. Následovali jsme ho.

Projeli jsme městem a zamířili na sever. Brzy jsme vjeli do Vesnice. Spatřil jsem Ari vedle ryzáka a svázaného muže. Hádal jsem, že je to Bal.

"Tak koho jsi nám našla?" zeptal se Ari Izupa.

"Nikoho zajímavé, jen kolegu od Mučiho Muhara. Třeba se dozvím, jak nás našli." odpověděla mu Ari.

"Já už to vím." ozval se Fron.

"No?" pobídla ho Ari.

"Našel jsem Bakara. Ze strachu všechno vyklopil. Přidali se k Velinově armádě a jeli s námi celou dobu, dokud se neprojevili."

"Měla jsem tušení, že to tak bylo." Namítla.

"Tak co s ním uděláme?" zeptal se Izupa.

"Svázaný už je. Já bych ho hodila k těm jeho kamarádíčkům."

Společně jsme Bala posadili na koně a vyrazili zpět do Modrého Města. Zavřeli jsem ho k jeho kamarádům. Ari s bratry jeli domů.

Po obědě jsem znovu nasedl na svého Brana a jel k severní bráně. Ari už tam byla zřejmě delší dobu a povídala si s Hwestou. Přijel jsem k nim.

"Mára rë. Tak kdy se pojede?" zeptal jsem se.

"Asi za půl hodiny, ještě mi neskončila hlídka. Zatím se můžete posadit." odpověděl mi Hwesta.

"Nepůjdeme se podívat na věž? Prosím." ozvala se Ari.

"Tak dobře." reagoval Hwesta, "Máte něco proti?" otočil se na mě.

"Ne."

"Tak můžeme jít."

Všichni jsme vstali. Hwesta otevřel dveře a vedl nás na nejvyšší ochoz věže. Byla tam nádherný výhled na město i do okolí. Stál jsem vedle Ari. Hwesta cestou nahoru popisoval všechny věci, které jsme viděli.

"Za pěkného počasí jsou vidět hory na severu." řekl Hwesta po chvíli mlčení, "Dnes vidíme sotva Vesnici." mluvil dost nahlas, abychom ho slyšeli.

"Někdo sem jde." ozvala se Ari. Hwesta se lekl.

"Já mám ještě hlídku. To bude velitel zuřit. Schovejte se někam." snažil se Hwesta. S nápadem ale přišla Ari.

"Musíme se schovat za sloup, a jak budou obcházet, půjdeme s nimi, ale na druhé straně sloupu. Až se dostaneme ke dveřím, schováme se za ně."

Nechápal jsem.

"Neboj, nespatří nás." zatáhla mě Ari za sloup.

Obešli jsme celé uzavřené schodiště. Pak jsme vstoupili na ně a snažili se dveře potichu zavřít, což se nám nepovedlo. Neřešili jsme to a utíkali po schodech dolů.