Život ve tmě
Téma. Trochu to ve mě vyvolalo starší vzpomínky. Vzpomínky ještě z Olomouce.
Jedno dopoledne jsem měla tenkrát volné. Se spolubydlící jsme se dozvěděly, že se má v Olomouci vyskytnout Kavárna po tmě. Byl to kamion postavený na náměstí. Obsluha byla zrakově postižená, ale vůbec jim to nevadilo. Všechno zvládali perfektně. Čaj byl výborný. A zůstal mi hrníček. S logem Světlušky.
To byla moje první zkušenost se životem zrakově postižených lidí. Musím říct, že je velmi obdivuji. Že to dokážou...
Na střední škole jsem se setkala se dvěma zrakově postiženými studenty. Jedna z nich chodila do sboru a měla absolutní sluch. Řekli jste, aby zazpívala nějaký tón a ona to zvládla. Pak jsem se s ní setkala i na vysoké v liturgické hudbě a zpěvu.
Druhá moje zkušenost ze života zrakově postižených byla na neviditelné výstavě. Škoda, že už tam není. Bylo to velmi poučné.
Výstavou vás opět provede zrakově postižený člověk. Všechno si pěkně poslepu ohmatáte a máte z toho možná lepší dojmy než z normální výstavy. Ve tmě dokonale pracuje vaše přestavivost. Samozřejmě byla možnost se jich zeptat na nějaké histroky z jejich života, jak se s tím vyrovnávají, jak s tím pracují. Nutno říct, že ti lidé jsou možná šťastnější než my, co vidíme, slyšíme a nemáme žádné takové z našeho pohledu dost omezující postižení.
Ještě na střední jsem byla dobrovolníkem. Jednou, chtěla jsem to zkusit. bylo to pro organizaci Bílá pastelka. Bylo to velmi obohacující. Vidím se ještě teď na tom Mendláku v Brně, jak oslovuji cizí lidi a prosím o pomoc. Tenkrát to pro mě nebyl problém. Dnes už bych to nejspíš nedokázala... A stydím se za to.
Tito lidé jsou obdivuhodní. Aspoň pro mě.
Osobně, kdybych teď ztratila zrak, nejspíš bych se nedokázala vzpamatovat a dál žít.... Možná nikdo z nás....
Tito lidé mají své kouzlo pro nás. Ukazují nám, že máme být vděční za to, co máme, co jsme od Boha dostali. Udělejme to.
Vaše dnes přemýšlivá Vanimaré
Žádné komentáře:
Okomentovat