Není konec všeho 7. část

Tak po dlouhé době pokračování. Už mě nebaví to přepisování do počítače, ale dokud to nedokončím tak to přepisovat budu. Takže se těšte.

"Tak jsme na místě."řekl hrdě Ber.

"Cože?"nechápala jsem.

"Chtěla jsi k Meren. Jsme zde."usmál se na mě.

"Aha, dobře, jdeme."vzala jsem do ruky kovové klepadlo na dveřích a zaklepala. Chvíli se nic nedělo a pak se otevřely dveře. Stál v nich Narykel a chvíli na nás nechápavě zíral.

"Dobré ráno."vypadlo z něj po chvíli.

"Dobré ráno."odpověděli jsme.

"Ari, co tu děláš tak brzy?"vykoktal po chvíli, "Pojďte dál."ustoupil ze dveří.

"Jdeme na zdvořilostní návštěvu."odpověděla jsem na jeho otázku, "A rozloučit se. Dneska odpoledne odjíždíme."

"Až po obědě. Vím o tom. Posaďte se."začal jednat trochu zbrkle.

"Kde máš Meren?"zeptal se Ber. Nevím, jestli se mu Narykelovo chování líbilo, ale mě se zaručeně nelíbilo.

"Zavolám ji. Chvíli počkejte."opustil místnost. Za chvíli přišla Meren.

"Ahoj, Ari."objala mě.

"Ahoj, jak se máš?"zeptala jsem se, když mě pustila.

"Dle možností."usmála se, "Nemůžu teďka dělat hromadu věcí."

"Jak to? Kvůli dítěti?"zeptala jsem se.

"Ano. Izupa mě varoval, že když si nedám pozor, tak že o něj můžu přijít."

"Tak to chápu." Mlčeli jsme.

"Mohla bys pro mě něco udělat Ari?"řekla po chvíli ticha.

"Ano."

"Předej tohle Jarin."vložila mi do ruky poskládaný papír. Podívala jsem se na něj. Čekala bych, že na něm bude naspáno jméno Jarin, ale bylo tam napsáno moje.

"Ale…"

"Tady ne."úpěnlivě se na mě podívala.

"Dobře."uvolnila se, "Už bychom měli jít. Neřekla jsem Fronovi, kam jsme zmizeli."vstala jsem.

"Dobře. Asi se dlouho neuvidíme.."

"Ty nepřijdeš na oběd?"

"Ne.Opatruj se."objala mě a pokračovala potichu, abych to slyšela jen já, "Přečti si to co nejdále odtud. Nejlépe za hranicemi města."pustila mě.

"Dej vědět, až se to narodí."usmála jsem se. S Berem si pouze podala ruku.

"Opatruj ji. Nedej, aby se jí něco stalo. Už tak dost se trápila. Zaslouží si štěstí a být milována."odmlčela se, "Doprovodím vás ke dveřím."

"Namárië."rozloučili jsme se a pomalu se vraceli ke královskému paláci.

"Počkej chvilku."zastavila jsem Bera. Vzpomněla jsem si na dopis.

"Co je?"

"Tohle není pro Jarin, jak řekla Meren."ukázala jsem dopis.

"Podle čeho soudíš?"

"Podle toho, co je tam napsáno."nedočkavě jsem rozlomila pečeť a rozložila papír. Jen zběžně jsem očima přelétla Hwestou popsaný papír. Dole jsem našla pár řádků, které Hwesta nepsal. Psala je Meren a ve velkém spěchu.

Ari, okamžitě odjeď z města. Je tu Hwesta a má známosti, které mu pomohou se k Tobě dostat. Nechci, aby se Ti něco stalo. Nečekej do oběda. Prosím. Nám se nic nestane.

M.

Zastavila jsem.

"Ari, co se děje?"zeptal se mě Ber. Nereagovala jsem a začetla se do dopisu.

Milá Ari

Doufám, že jsi se měla za posledních několik týdnů více než dobře. Tyto dny právě končí. Tvoje návštěva u mé drahé sestřičky mi jen nahrála do karet. Brzo se opět setkáme. Doufám, že Tví bratři našemu setkání nebudou moc bránit. Stejně to jim ani Tobě nepomůže. Setkáme se totiž dřív, než vůbec tušíš. Tentokrát už budeš moje, o tom nepochybuj. Stále máš možnost zachránit sebe i své bratry, když se podvolíš mé vůli, ale jinak všichni, které máš ráda, zemřou přímo před Tvýma očima.

Tvůj milovaný Hwesta

Dočetla jsem zatím nejdelší Hwestův dopis.

"Ari?"ozval se Ber stojící proti mně.

"Je tady Hwesta. Je ve městě."zakřičela jsem na něj, "Měl mě přímo pod nosem a tebe taky."

"Ari, co se stalo?"

"Přečti si to."vtiskla jsem mu do ruky dopis od Hwesty. Chvíli jsem mu nechala na přečtení, pak jsem se rozběhla zpět k Meren. Ber mě doběhl.

"Ari, nedělej to. Jen mu tímhle nahraješ a dopomůžeš k vítězství."

"A co Narykel a Meren?"naléhal jsem dál a se slzami v očích se snažila vyškubnout se Berovi.

"Ari."chytil mě pevněji, "Jim se nic nestane. Vrátíme se do paláce."zabořila jsem obličej do jeho hrudi. Chvíli jsme tam jen tak stáli. Ber mě stále pevně objímal, čímž mě pomalu uklidňoval.

"Ari?"ozval se po chvíli, "Vrátíme se do paláce."

"Tak jdeme."odlepila jsem se od něj, po očku jsem se na něj podívala a pokusila se nenápadně setřít slzy. Nadzvedl mi bradu a donutil mě podívat se mu do očí.

"Ari, za slzy se nemusíš stydět."usmál se a osušil mi slzy, které jsem nestihla setřít.

"Promiň."omlouvala jsem se a uhnula pohledem.

"Nic se nestalo."objal mě kolem ramen a já se nechala jako poslušná ovečka vést zpět do královského paláce. Byla jsem dovedena až do svého pokoje.

"Ari?"oslovil mě.

"No?"

"Neudělej nic nepromyšleného."chytil mě za ramena a zblízka se mi zadíval do očí.

"Pokusím se."odpověděla jsem. Usmál se a odcházel. Ve dveřích jsem ho zarazila.

"Bere?"otočil se, "Slib mi to stejné."

"Pokusím se."odpověděl stejně jako já a opustil můj pokoj. Dosedla jsem na postel a složila hlavu do dlaní. Nechtěla jsem nikoho ze svých blízkých ztratit. Nevím, jak dlouho jsem takhle seděla. Možná hodinu, možná víc.