Není konec všeho 5. část

Neuvědomila jsem si, že jsem v noční košili a Ber si toho všimnul až za deset minut cesty. Nakonec jsem ho přemluvila, abychom se nevraceli.

"Když ti bude zima,tak řekni." Kývla jsem mu na souhlas, i když jsem to nikdy nehodlala udělat. Pokračovali jsme v cestě. Za další chvíli Ber pět zastavil.

"Promiň, ale je to překvapení."podíval se na mě omluvně a zavázal mi oči.

"A jak teď půjdu?"ohradila jsem se.

"To nebudeš muset."odpověděl. Slyšela jsem otvírat dveře. Chvíli mě nechal čekat. Pak jednal. Vzal mě kolem ramen a chvíli na to mi podrazil nohy.

"Co se děje?"

"Říkal jsem ti, že nebudeš muset jít."řekl s úsměvem. Obklopil mě chlad.

"Kam to jdeme?"pousmála jsem se.

"Nech se překvapit."řekl. Zbytek cesty mlčel. Kolem mě se stále ochlazovalo. Ber znovu zastavil a postavil mě na zem.

"Chvíli počkej."řekl. Slyšela jsem otvírání dveří. Rázem se ještě víc ochladilo.

"Už mě nenapínej."neodpověděl. Vzal mě za ruce a vedl. Okolo mě začal foukat vítr a rapidně se ochladilo.

"Kam jsi mě to dovedl?"stále jsem se vyptávala. Ber neodpověděl, ale sundal mi z očí šátek. Chvíli jsem se rozkoukávala a pak jsem žasla. Ber mě vynesl až na nejvyšší věž paláce odkud se dalo přehlédnout celé město. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nikdy mě nenapadlo se toulat po paláci a po tmě, nebo hledat vchod do nejvyšší věže. Ber mě velmi příjemně překvapil. Hleděla jsem do města s otevřenou pusou.

"To je nádhera."vydechla jsem. Ber se na mě mlčky podíval. Došla jsem k zábradlí a pohlédla dolů. Pro mě se snad zastavil čas. Z ohromení mě probral Ber. Položil mi ruce na ramena.

"Ari?"oslovil mě. Stál těšně za mnou. Z jeho blízkosti se mi rozbušilo srdce. Nechápu tuhle svoji reakci.

"Není ti zima?"zeptal se. Dlaněmi mě hladil po pažích od ramen po lokty, "Celá se třeseš."

"To je dobrý."odpověděla jsem. Zima mi byla a parádní, ale nechtěla jsem to přiznat. Přehodil mi přes ramena plášť. Netušil, že mi je zima především z jeho doteku. Stále měl ruce na mých ramenech. Stál těsně za mnou, nemluvil, jen se na mě díval. Začínala se mi z toho příjemného pocitu
točit hlava. Nejhorší na tom bylo, že zítra už nebudu v takové náladě. Opřela jsem se o něj. Objal mě kolem pasu a políbil do vlasů.

"Půjdeme?"prolomila jsem ticho. Začínala jsem mít nepříjemný pocit strachu ze samoty s Berem.

"Tak pojď."objal mě kolem ramen. Společně jsme se otočili zády k osvětlenému městu a vešli na schodiště věže. Ber za námi zavřel. V tu chvíli jsme se ocitli ve tmě.

"Dávej pozor"varoval mě Ber. Opatrně jsem našlápla na první schod směřující dolů. Ber zajistil dveře a málem mě srazil. Sjela jsem ze tří schodů a dosedla na ten, na kterém jsem předtím stála. Lehce jsem si podvrkla kotník, ale to jsem neřešila. Delší pád jsem naštěstí zabrzdila.

"Ari?"křikl za mnou Ber, "Není ti nic?"

"Ne…dopadla jsem celkem dobře.odpověděla jsem. Pomalu jsem vstala.

"Kde jsi."zeptal se mě.

"O tři schody níž než jsem byla předtím."řekla jsem v odpověď.

"Tak jdeme."řekl, když mě v té tmě nalezl, "Hlavně už prosím nepadej."postupovali jsme dolů. Za chvíli jsme se ocitli v osvětlené chodbě a mohli jsme pokračovat rychleji. Na kotník jsem zapomněla. Necítila jsem žádnou bolest. V polovině cesty nás zastavila stráž. Ber všechno po pěti minutách vyřítil a mohli jsme pokračovat. Za tu chvíli jsem začala pociťovat v kotníku tupou bolest a podvědomě jsem jí uhýbala.

"Ari?"ozval se Ber.

"Nic se neděje."odpověděla jsem, ani nevěděla na co.

"Ještě jsem se na nic neptal."reagoval na mou odpověď a vzal mě do náruče.

"Co to děláš?"lekla jsem se.

"Co se ti stalo?"

"Nic."zapírala jsem. Posadil mě na parapet nejbližšího okna a zblízka se mi podíval do očí.

"Ari, řekni, co se stalo?"

"Nic…"

"Ari, já poznám, že tě něco bolí."

"Asi jsem si podvrkla kotník. Nic to není."

"Ale bolí to."

"Zažila jsem i horší."

"Který to je."

"Levý. Nic to není."snažila jsem se ho odradit od prohlídky mé nohy. Nepovedlo se.

"Kosti jsou v pořádku a na svém místě. Asi sis jen natáhla šlachy."

"Jsem ti říkala, že to nic není."

"To si myslíš. Jdeme."varoval mě, vzal do náruče a nesl chodbou. I přes moje protesty mě odnesl až do mého pokoje a usadil mě na postel.

"Chvilku počkej."hodlal opustit pokoj. Zarazila jsem ho.

"Prosím tě, neříkej to Fronovi ani Jekovi."

"Dobře. Jdu pro obinadlo. Nestoupej na tu nohu. Jen doufám, že moc neotekla."odešel. Opřela jsem se o čelo postele a trpělivě čekala na Berův návrat. Nedočkala jsem se.

P.S.: Za ten konec budu asi zabita :-), ale to je jedno.

V.